Červenec 2017

Práce v Londýně, italské delegátky a tinder

6. července 2017 v 22:09 | Michalka
Hahaha, Michalka, to jo, to přesně sedí k mý personality, jako ušitý.

Rozhodla jsem se sepsat nějaké mé recent zážitky, protože v mý hlavě je to pěkně wild a mám neskutečnou potřebu je s někým sdílet. Nebo mě jen baví psát a ulehčovat tak práci s processing data mýmu mozku.

Rozhodla jsem se v létě pracovat, jak to tak už bývá, když člověk nemá peníze. Pozice activity leadera hodinu za Londýnem s ubytováním a stravováním zdarma, to prostě znělo úžasně. Procházet se po Londýně s dětičkama, sem tam ukázat na Big Ben nebo Tower Bridge, večer tancovat na diskošce a cítit se strašně superior vůči těm mrňousům, a k tomu být v partě mně podobných lidí (rozuměj chudých studentů, kteří si užívají vymýšlení blbinek jako je karaoke a big british experience a jak natočit vtipný uvítací video)... no není to nádherná představa? Michaela to prostě jednoznačně brala, žádný váhání, žádný otázky... a taky žádný čtení smlouvy a žádný selský rozum, který by jí říkal: nevěř popisu, kterej píše zaměstnavatel, aby nalákal ovečky do pastičky.

No nevadí, stalo se. Jsem tu šestý den a umírám. Ale tomu se určitě pověnuji více. Hlavní zjištění: všechny děti jsou italský (ehm, právě jsem dala výpověď v italským coffee shopu, kde jsem všechny ty Italy moc zbožňovala). Pracovní den má 16 hodin. Všechna práce, kterou děláme, je dělána na nohou (bolí mě nohy). Italské děti doráží ve skupinách, každá se svým delegátem. Některé delegátky v podobě hodných italských babiček, který mi neustále nabízí bonbonky, zbožňuju. Některé delegátky v podobě italských furií si stěžují na věci od studených vajíček po špatný počasí a neexistující leak ve sprše. A v popisu práce je usmívat se, zatnout zuby a držet se.

To jsou zatím postřehy z prvního týdne, ono toho asi ještě přibyde. Co je však hlavní highlight posledních dvou dnů je to, že jsem se, jako inteligentní žena, rozhodla stáhnout si tinder pod peer pressure. Byla to jen fun and games, dokud jedna konverzace neskončila až u ice americano, s klukem, úplným stranger, se kterým toho mám víc společnýho, než by jeden čekal. Třeba, že chodil na stejnou uni jako já. Pak taky, že místo, kde pracuju, je univerzita, na který dělal Bc. Pak taky většinu politických názorů, který tady radši zmiňovat nebudu. Pak se taky smějeme stejným memes.

Jak se tohle všechno stalo prostřednictvím té 'godforsaken app', to fakt netuším. No, při tý kávě jsem ještě nevěděla, do jak moc velkých ouzkých mě celej tenhle skvělej nápad mý kámošky Nasti z Ukrajiny přivede. Je úterý, italský dětičky s velmi energickou postarší paní mají výlet v Londýně, já jim statečně asistuju (rozuměj sotva se držím na nohou, mám hlad a žízeň a je londýnskej pařák, kterej je prostě impossible, hlavně v public transport). Děti čeká muzikál, na kterej samozřejmě já nejdu, takže mě čeká tříhodinové čekání v přecpaným centru Londýna, kde voda stojí 60 korun a kafe 100. A Míša se přece nudit nebude. No nic, domluvila jsem se se strangerem, ať mi dělá entertainment. Všechno šlo dobře, cider, Green Park, západ slunce, paráda. Jenže se mi pak chtělo čůrat. 'Pracuju kousek odsud, můžeš jít tam.' Jó jasně, jít do jeho office, když ho sotva znám, to je určitě moc skvělý nápad, Míšo. Okej, ale požadavky mýho močovýho měchýře nakonec zvítězily.

Jdu na záchod, všechno v cajku, vracím se zpátky na meeting point, loučíme se. Tak jsem chtěla zčeknout, co novýho na insta a tak, žejo. Místo toho přišel heart attack - mobil nikde (zůstal položenej na umyvadle). Bezmyšlenkovitě (neuvědomujíc si, že nemám přístup k google maps), jsem se rozběhla a začala křičet jeho jméno. Nic. Přijímám tu situaci, co mi zbývá, žejo. Problém je, že jsem běžela ani nevím kam, musím se ptát kolemjdoucích, jak se dostanu k Picadilly. Celá zpocená, buší mi srdce, managers mě zabijou říkám si. Pak mi teprve dochází, že neznám jeho příjmení, nemám jeho facebook, prostě mám akorát číslo. A můj mobil na záchodě v jeho práci.

Cítím se tragicky a trapně celou cestu domů, delegátce jsem zalhala o tom, jak jsem mobil nechala u 'kamarádky'. Chtělo se mi brečet a smát dohromady a říkala jsem si, že to jsou nějaký dost velký boží džouky osudu. Oukej. Přicházím do naší office, omlouvám se za nepodávání zpráv o tom, kde jsem já a 10 dětí, který mám na starost a vysvětluju, že jsem ztratila mobil. Nakonec jsem nucena vše vysvětlit těm nejvyšším, jelikož mobil je prostě nezbytnej. Celej management se dozvídá, že Míša (jako inteligentní a zodpovědná žena) používá tinder a v pracovní době si dala randíčko, šla pak k němu do office na záchod (což jí všichni věřili), a pak tam nechala mobil, a neví ani, jak se onen dotyčný jmenuje. Cítím se trapně, chce se mi brečet a smát dohromady. Já a tinder? Míša a tinder? Cože? Proč? Ne. Není možné. Error 404.

Pak jedna z mých vedoucích přichází s life saving nápadem. Na, tady máš můj foun, přihlaš se na tinder a prosimtě najdi ten mobil asap. Takže sedím v office o půl dvanáctý večer, zpytuju svý svědomí, cítím se trapně a jaksi odhaleně, používám mobil šéfové, abych teda vystopovala toho no name kluka a tím i můj mobil. Plán funguje, další den si mám mobil vyzvednout. Dozvídají se to všichni, se kterýma pracuju. Prostě jokes. To, že jsem tam fakt šla jenom čůrat mi věří jen polovina.

Mobil už je zase doma. A já mám divný pocit z toho, že díky nějaký debilní appce mám zase zážitek, o kterým budu ještě týden přemýšlet a mít z něj adrenalin v krvi (a taky samozřejmě trapnej pocit).

Michaela